Maminčina modlitba

Byla jsem prvním pohlazením, polibkem na skráních
tvůj první smích i první pláč jsem zlíbala
od mala hýčkala tvá rozbitá kolena, všechna tvá probuzení
zloby i prohry donesla k utišení

Bralas mne s prvním lokem mléka i s první lžící polévky
byla jsem s tebou, já a ty a kolem doma

Jsem první vrba tvojí zpovědi, možná i zlá
tím jak moc milující, tápám při bezesných nocích
nechci být zraňující

Vím, že mi odejdeš vím-li já kam
však stále čekám na tvé návraty, kdy budu s tebou
já a ty, třeba jen sedět a nic neříkat

Můžeš se u mne vysmát, vyplakat
jenom mne nenech opuštěnou před prahem věčnosti
jenom mne nenech zapomněnou
ať stále cítím, že tu jsi.

Živote...

Živote...
ostrovem jsi
kam vyvržena žiji
nevědouc
skrápějíc slzami
že zalévám skutky
po mě
co přijdou
sem,  najdou snad
zem
bohatší o mne
jak já jsem vysela
květů
snad plodných
snad plodících víru
v tebe

...řekls mi, že už můžu jít a otevřel jsi mi dveře
 klíč jsi odhodil do zapomnění
neměla jsem nic než tebe a snění
...mám kamej místo srdce

To je smrt?

...prázdno, nic, otevřené nebe
...bezbřehý obzor kam vstoupíš
...a rozplyneš se, a zanecháš pouze poselství
...kam se mám za tebou vydat

Od slova JÁ vede cesta k JSEM:

člověkem se nestane člověk jenom tím,že se narodí, musí být i doveden,

čili musí dojít až k zhmotnění:

Tělo člověka je obal, stejně jako u stromu;

jeho Já však žije v Duši,

stejně jako duše stromu v míze:

Sobota, pozdní odpoledne podzimní

Za oknem šeď se mraky vine
- už nebude to jiné; vše líné je
Jen vítr, rváč se žene ulicí
a rve  a trhá na potkání
- neubrání se listí zbarvené rezatou růží
chtělo by tančit, letět, neví kam
Zatím se snáší do skonání
- do louže chodníku, do silnice
Nikdy více! Nikdy více!