kýč mystika:

otevřelo se nebe, rozevřela se zem,

mezi kopce a údolí dojde ke spojení nového probuzení dne.....

čekání

kdo oblékl tě, životné tělo......

kdo oblékl tě v pannu, měl rád

tvé tělo nepoddajně tvárné..

nejdříve tě rozřezali,

poté dali napospas

řezbářskému dlátu,

které se vpíjelo do záhybů letokruhů,

vůní háje značených.

Nehybná melodie tvarů stoupala do myšlenek, až stanula panna;

To ona si teď mlčky vypráví

s básníkem dřeva, který vtiskl bezejmennému řeč

poezie

Srpnová růže/od Romana Szpuka

Můj Malý princi: zatímco toužíš namalovat beránka jdou oblaka rudá od slunce snad spát; už zlátne obilí; úval zarostlé meze se lehce chvěje dotykem vánku: Takové ticho před bouří: Nebude?Bude? 
Nebe je rudé, ukrývá modrá oblaka jak opona. A zlatá růže zvědavě vystrkuje květy: Přijdeš? Nepřijdeš na její planetu ve svém snu, malý princi? 
V popředí pole už nejspíš pokosili. Kde jsi v té chvíli? Zlatá růže žádostivě voní. Ukloň se pro ni,.....

...až z hvězdných sfér:

...na zem dopadá hvězdný prach, který se ukrývá ve hvězdách. 
Tajemství zrodů ukryté  v náruči nejen květin a stromů; 
Co mi vůbec víme o tom velikém tajemství mikrokosmických částic, které se objímají ?: 
nebe se zemí splívá v prachové částice;


sníme, když se díváme do nebeského megakosmu. Zrod a zánik. 

Sekunda je v něm obsažená a my jí nedokážeme zachytit. Pouhé foto; jenom tak málo zbývá z přerodu jedné chvíle. A přitom je v ní vše co se stalo právě v té mikrotečce - vteřině rozpracované na okamžik........

...a rostou spolu, spletení v jedno tělo, vzpínají větve, olisané časem svého stáří. Kde zůstali ti, kteří viděli prvně jejich prolínání se? Věčnost...spojení , propletení osudů. Jak symbolický je odkaz, který roste v tom jednodvojakém těle! A prázdné větve se zdvíhají nadále k nebi. Už jim asi nebude dáno olistit své nahé údy. Přesto trvají...

Září

vaří vůni tlejícího listí; ostrůvky borůvek řídnou od zeleně, prosvítá mech a vřes; jehličí chřupe pod nohama stejně jak ohlodaná kůra poražených stromů: Les;
A co zahrada? Dotváří ovoce do barevných skic a také ona zdobí listí barvama. Květy listopadek rozevírají svá poupata, zatímco jiřin vytvářejí pslední kytice rozvinulých hlav než je spálí mráz.
Zahradníci sčítají úrody a leckterý záhon je poznenáhlu obnažen rytím. Jako strniště ubylá po obilí ještě včera zlatých polí. 

Inu, je tu září, brána do podzimu, svléká čas  k zimě:

cestou zapomenutých lásek a prvních polibků:

uvadající tráva rozbujelá do zapomenutí;
tudy šel člověk, je to delší čas;
ten, který tudy kráčí nyní vzpomenul si;
někde tady zůstaly první polibky roztřesených milenců.
A ještě včera, dnes tudy kráčeli novodobí zapisovatelé historie své lásky.

Jenomže:

Jaká že bude jejich krajina vzpomínek?
Zarostlá tlející trávou
kde kdysi voněla louka stera kvítí se jim nerosvítí;
až posečou, nově vyroste novým milencům
jako kvetla tenkrát nám...
Bláznivá,
jedna z úpatí hor Krušných