po zemětřesení

	publikováno: 16.02.2010, 8:33

úvaha, která přichází znenadála: Noří se do myšlenky a ta se propadá v básnění. Je to meditace kam až propadá lidstvo v honbě za senzací:   Matka Zem se jedné noci poddala opět Vesmíru; byla to noc nepokojná jako její srdce, které rozlévalo příboj vysoko, vysoko k nebeskému souznění; pleskal o skalnatý břeh a nemohl výš. Zlobil se na svou mateřskou náruč zatímco hladina vesmíru sestupovala do jejího konejšivého klína. Lidské plémě zabrané do svého žití nevěnovalo pozornost stavu. Možná cítilo nepokoj, ale oddávalo se životu, který neslo na svých bedrech.. Co je mu po neživotném? Najednou se Zem rozevřela;začínalo svítat To se vracelo slunce. Hřích byl dokonán: Sutiny lidských důmyslů pohřbívaly těla a a krajinu.Bůh viděl a mlčel. Odsouzenci k novému životu začali sbírat zbytky včerejšího života: Bůh stále mlčel zatímco slunce putovalo do západu; jako by vše Bůh opouštěl. Zatím krvácející matka polykala zlo, kterého se dopustila krajina. OBloha konejšivě přikrývala chaos. Stojím na břehu rozhodnutí. Jestliže by Bůh odešel, nastala by tma. Zem, kterou vesmír obtěžkal ale čeká zas a znova na jeho lásku: Nejdřív ale musí očistit své lůno od špatného. A to my, lidé nikdy, nikdy nepochopíme.

Zaklínač spánku

To nejdřív uzavřete oči,
pak přivoláte převozníka
- myslím, že Hádes se mu říká
jenom tak zlehounka;
a proplujete tmou
k obloze stera hvězdiček
-pase je pasáček co se mu také Luna říká,
má duši poetika;
a tmavá řeka kolem stéká stále níž,
blíž a blíž krajině Fantazií zvané:
- v ní se to žije, Pane!

Zaklínač spánku začal čarovat
a už je ticho zbylo, počlo usínat....

[/b][/color][/i]

Pro Jitku Smutnou/maličké nokturno

Jsou slova co běží územím citu;

jsi-li tu přítomen

jsou slova jako bystřina

valící se ze spící země - srdce;

 i občas nabalí se nánosy

jak lidské soužití je vyplavuje;

a hned zas slova vplétají se do písničky,

říkají zcestná "prý";

a hned  perličky barevné,

ty střípky z poutí,

ty střípky z poutí

vypouští balonky úsměvů;

smí-li kdo smutnit s Jitkou při posedu?

To nedovedu, 

Díky za pláč a smích

smíchaný v peříčkách holubích 

večerní chvíle;

tak milá byla...

Pro Romana Szpuka

 Můj příteli: Míjení:
Tak už to došlo
-vzpomínka, připomínka:
jak se to vezme;
má pomyslná sklínka
 plná perlivého svítání
se plní navíc slovíčky
- maličké další perličky
putují plavcem, návratem z deště,
večerem u ovcí, dívčím proutkem
a ještě, ještě dalšími
chvilkami něžnými i strhujícím tempem
jak psal jsi:
Non sum dignus
- pomyslný mýtus slov;
přeskočme název:
Buď pozdraven, příteli,
až bude sedat večerní hvězdný prach
budu tě hledat ve hvězdách
před sebou verše,
za sebou jejich  hlas;
Kdo bez viny jsme?
Hledejme
v nich....

...až naprší

To pláče obloha
a prosí o odpuštění
zatímco její prstoklad
zběsile utíká po střechách
a těžké, šedivé, chladné  cáry
ženou se oblohou;
za nimi beránci noví jdou;
 pase je svěží vítr, pasák starý
co lidstvo samo;
 rozhání cáry.

Až naprší
čerstvé, májové vody....

Zatím jen pramínky sluneční
vplétají se nebem
kde ještě staré , loňské trávy
zebou mne

.Až zaprší
májového deeště 
 prohlédne i krajina...

Barunko, Pánklovic, milá moje:

. Dnes svátečně;Velikonoce jsou tu! Nálada veselá. Jen počasíčko nic moc.
Aprílové.
Včera jsem si, chalánečko milá pesničky moravácké půšťala a do srdéčko svěžijo vody čiré přilévala.
Šak mám propletené v nářečí českomoravko- slovácké, spletené v kytičku přepestrou, voňavou .

 Sama jsi krajinou od Codska k Sovácku Moravou chodívala, báchorky sbíravala. To ještě s Němcom dobre bývalo. 
 Lásky bylo mezi vámi ještě, zdali že ano? 
Šak  tvoje Báchorka poviedková Chyše pod horami zo Slovácka vzešla, když jste 
 s mužom obcházeli, on služebně činným byl ,ve vážnosti.
Nazpět k velikonocím, Barunko: cítíš vůni země, kdy se derou sněženky, petrklíčky, bledulky, podbělíčky?,rozevírají zem z prvních a natahují se za sluníčkem.
Mám záhonky co louku, nechávám jim volnost. Bledulek ubylo, jsou vzácností. Zato krokusky- šafránkové kvítí k sněženkám přidávají barevného, fialového, žlutého. Také petrklíče šlechtí do pestrobarevných sukének do oken a dalších květů přepestrých okenice zdobí.
A děti vesnic a malých městeček kde tradice zůstaly obíhají s koledou. Jen města popanštěle zastírají srdéčka. Co kdyby okolní zvěděli, že ještě myslím na nějaké lidové zvykly, natož na náboženský odkaz jakéhosi smyšleného Ježíše zmrtvýchvstání? 
Tak potajnu, v kruhu rodinném a příbuzenském stejně jak vánoc i oni velikoc zastírají do mamonu. Jen a´t vidí druzí, mám na to a to!
Ale ani oni neodolají radosti z odchodu Morany a návratu Vesny, pohanských zvyků před pokřestění svátků jara.
Vždyť na počátku tisíciletí, v jeho kolébce došlo k prvnímu smíření mezi křesťany a pohany díky králi Dagonu a svatému Vavřincovi. Ruku si podali a část pohanských tradic do křesťanství přidali. Mezi nimi právě velikonoce, které si křes´tané přijali coby zmrtvýchvstání Ježíšovo. Smrt Moraně- zimě zlé a lásky návrat. 
Tak to je opravdu míronosné propojení, které otevřelo cestu křesťanství.
Leč lidé jsou, Boženko, to už vážněji, lidmi závistivými, nepřejícími, mocichtivými. Proto své ambice být božštější než Bůh na papežovi postavili a jiné myšlenky zastírají.
Dneska je, Boženko daleko víc nevěrců než ve tvé době, zato daleko víc papežtějších papeže co opět stírají víru kohokoliv druhého, která by povolila druhému svobodu a odloučení z jeho stáda. Co na tom, že stádo jiný pastýř vede? Nemá mít on ovcí svých.
Obětní beránkové se dávno stali jen symbolikou co do porážek. Dnes se obětují spíš duševním strádáním druhých, hladem po pravdě. Ještě se k ní nedošlo.
Škoda.

Důležité, že podvědomí nese radostná čekání stále dál. Tvoří nové a nové pohádky i zkazky o hrdinství doby.

Barunko, tak ráda bych s tebou te´d běžela volná jak pták loukou; je zima ještě, tak pokojně spi. Brzy za tebou přijdu zas. To bude máj; čarodějnic zlých spálíme, přes oheń za lepším skočíme.....