Psala jsem životu;

psala jsem životu, kudy vede

šedé myšlenky; 

mlhou se halily

než opila je slova básníkova

a začala malovat nebesům křídla;

jihla, když plakala na zem.

Rázem řídla mlha

 a den rozevřený jako okenice 

vstupoval do očí,stále  víc a více

šeptal:tady jsi doma!

Barbaři/ Jaký jsi vlastně, Živote člověka?

Věky jsi šel, krvácel,

rodil ses,

umírals,proplétal ses

přírodou jako stvol liány;

bezbranný vynalézáš

zbraně

na něž pokládáš sám sebe.

Zebeš, když nenávidíš;

vzápětí se stydíš 

sám 

za svou tvář 

Samotář? Ne!

V skutku milující,

hledajíc cestu k lásce

šlapajíc po všem co míjíš;

Však miluješ

a sílíš; Kam až

dojde tvé séměPověz!

Neb já tě provázím.