Má duše je

Má duše jako kytara
souznění s nebem rozechvívá
prstoklad myšlenek
tu bujará emocemi
tu bolná, k zemi splývá
- zpívá a žaluje, tančí a miluje
plná oblak z moře, z nekonečného vesmíru

V čase Já

Už prošlo kolem tolik let
co slunce obletělo svět
kdy vidělo mne stát na břehu
který nesl spád
- V zápřahu srdce co má  hlad
 já sama zůstala jsem
a znova šla jsem časem dál
Nepotkala jsem kdo by se mne ptal
kde já se ptala neodpovídal, nechával  ticho
pospíchal.....

Slova jsou

Slova jsou jako jepice, vyslovíš je
a ona odletí jako holubice
či v spárech dravce zahryznou se duší
Tušíš- li, že nepřežijí

a další a další budou v hejnech vět nalétat

Ochočíš-li je s láskou budou zpívat

Však běda těm co upustíš jedovatá
stráví i tebe, moje zlatá
i v tebe budou zpět splývat ,
 -
zhyneš s nimi

Jarní

...už budí se jaro, na chodnících, na lukách, na lesních pěšinách
- princeznám Pampeliškám zem rozevřela dveře
a ony přešly její práh
když nejdřív drobné sněženky a petrklíče nakoukly tiše mezi nás

napsaly zprávu
...Jaro začalo, mláďátek čas

Kdyby
- slovo jen, sten do větru hozený

Nikdy
- probuzení ze sna, tvrdé rozednění

 

Cit - to je ostrov vprostřed moře 

je těžké k němu dorazit nevědouce co sklidíme

Láska a něha

- dva maličké ostrůvky v moři Cit

tak těžko  je k nim dorazit....

 

 

Kdybych byla

Kdybych byla ptákem a vzlétla do nebes
hledala bych cestičku k domovu
Kde jsi, kdes?
Co roste bez a štěká starý, slepý pes
Dům možná dávno směnil okenice za nové záclony
Co více? Vzpomínky jako větrnice ženou se
- pohony pro jepice zvané dny - ulétly

Já nejsem ptákem, nevzlétnu k nebesům
cestičkou k domovu vracím se k loňským dnům
domů jdu, do světnice, kde, nikdy více už nesednu
k prostřenému stolu, kde sedalo mé dětství
v klíně maminčině, spolu v lásce
tak krátce tomu

Vítej

Vítej, Smrti, má drahá přítelkyně
ležím ti v klíně zatímco jiní mi o tobě lžou
Jsi prý smuteční dámou co na sobě nosí černý šat
kdo viděl umírat
Kdo umřel ví, sluší ti květinami protkaný, veselý háv
plný dobrých zpráv o žití v bezčasí, svlečený z těl
těch těl co bolela; A hudba, která zněla při poslední cestě
proč plakala? Jako pozůstalí?
Jsou ještě neznalí spasení, já vím
ve tvém klíně ležíc poslouchám o další dimenzi, která mne čeká
Život je řeka, a já ji přeplavala na druhý břeh
tělo jsem odevzdala, ptáci roznesli co zemi jsem vrátila
Nahá Duše tu zbyla, a ty mi vyprávíš co mne čeká
Smrt, má přítelkyně, to je řeka, kterou jsem uplavala
tvůj klín, který mne pochoval
Pozůstalí, neplačte už.
Snad v růži rozkvetu, až budete vonět, budu to já
nebo jen prostá, pomněnková, na louce ukrytá vás vítat
Nebe je řeka kam jsem připlavala, obejmulo mne, Duši
kam pozvala Smrt, abych zůstala než se vrátím,