Kdo už si vzpomene kdy, že jsem zapustil kořeny:
kolem mne šel život aniž by si všímal, že jsem; pes, který si vepsal značku,
milenci, kteří se choulili v náruči mého stínu,
poutníci, co v něm usedali, stejně jak staříci, aby si povídali,
kluci co kolem pobíhali občas napsali vzkaz;
co nejjemněji vryli kus svého srdce do obrázku,
tak vyznávali lásku děvčatům, a ta jim stejným oplácela.
Občas hřměla bouře a blesky,
vichry mi cloumaly větvemi, občas mi leckterou ulámaly,
sněhy co spadaly do koruny bývaly těžké;
ne vždy je unesla ta která větev, má bývalá,
i zaplakal jsem smolných slzí.
Brzy s jarem se do koruny navraceli ptáci;
to bývalo veselo, to bylo štěbetání!
To ještě kluci hráli kuličky, honili káči kolem mne
a nedaleký šuměl nade mnou les
Kde jsou ty časy? Jako dnes
Zdalipak vzpomenou pamětníci,kteří jsou?
Tolik, tolik životů lidských prošlo kolem,
tolik času kvapem utíkalo dál!
Jenom já stojímdál blízko kostela, modly to konů lidských
tichý pamětník věcí světských jak bůh mi předeslal...
