Jít tak oblaky až, sama nevím
kam vede cesta, tak daleká
- Mrak za mrakem přede mnou ustupují
jako lokajové, plují dál
a nebe se rozestupuje do hloubky
zatímco se propadám
chtějící dojít až k Bohu
abych se ho zeptala kdy naposledy navštívil
Zem, aby ji polaskal, na rozervaný klín
položil dlaň obrostlou životem
neb mi připadá, že spolu umíráme
a on nás, povýšený nevidí
prosím, odpusť mi kde hřeším...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat