Poslední paprsky dne dopadají na lampu
která se rozžala v aleji, kde kaštany, ti starcové
co píšou každý podzim paměti své roční úrody
a milenci co se pod nimi choulí čekají
až se ponoří do tmy. Den co den
stejně jako můj stín co vleču za sebou vzpomínkami
na dětské hry, na bílé květy, nevěsty budoucích plodů
na kaštánky v zelených kožíškách,
na odlet listů co krvavěly touhou
a na samotu, která přichází, když všechno utichne.
Nastane noc, a lampa, maják pro ty co se zatoulají
bude čekat trpělivě opět na ráno
na jaro, na nové nevěsty, květy co se odevzdají novým plodům
Není kam spěchat; Z nebe se opět setřásají stříbrné hvězdy
aby utkaly cestu do spánku v bělostné peřině...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat