maličko spát:

Sny se mi sypou polštářem

jsou jako sněhové vločky před bouří,

co jim rozvíří sukének bělostných

v stříbrobrostříbrný svit

...A s ránem  pryč odchází třpyt z očí,

rozpouští se v  pouhé pramínky slzí

mizí

přívaly do zapomnění běží strání z oblaků

Co se zdálo? Dávno tomu

jen mihnutí zázraku....

Roman Szpuk foto/ cestami zatoulaných duší

 Na břehu cesty jdoucí do ticha jen listí žloutnoucí zasychá

a posekaná tráva

ještě zrána plná rosy:

Kdo jsi, člověče v hrdopychu zvaném lidský věk?

Emblém kříže, oprýskaný náhrobek a čas

tu pospolitě srůstají

Neptají se nás jakéhože stáří nás pohlcuje dech

Po zádech země plazí se mech a břečťanový šál

Zarostlo snad zde vědomí časomíry?

Ne: jen odvažuje po svém: jaro, léto, podzim zima

skon a nový růst k oblakům je smírem s nebesy.

 Neboť oblaka, ti jediní, svobodní plují oblohou 

a nechávají nás napospas hledání své tváře...