Na břehu cesty jdoucí do ticha jen listí žloutnoucí zasychá
a posekaná tráva
ještě zrána plná rosy:
Kdo jsi, člověče v hrdopychu zvaném lidský věk?
Emblém kříže, oprýskaný náhrobek a čas
tu pospolitě srůstají
Neptají se nás jakéhože stáří nás pohlcuje dechPo zádech země plazí se mech a břečťanový šál
Zarostlo snad zde vědomí časomíry?
Ne: jen odvažuje po svém: jaro, léto, podzim zima
skon a nový růst k oblakům je smírem s nebesy.
Neboť oblaka, ti jediní, svobodní plují oblohou
a nechávají nás napospas hledání své tváře...
Žádné komentáře:
Okomentovat