Balada o padlé ženě

Umřela takhle zavečera
- jakého bylo že dne včera?
Pršelo? Sychravo? Běžná věc;
tak odívá listopad prosinec...
Byly Dušičky
- Plamínek maličký jejího dechu
nezahlédl nikoho pro potěchu, než že odešla
nic víc...
Svíce jí dohořela, zcela předčasně
- Jaké že nedošlo k ní přání?
Nakrásně snila; obyčejného citu,kdyby měla
brání jí osud...
Dosud sama, jediná v světě lidí
- Blízcí jsou vzdálení, nevidí.Co jim po tom?
kam že se ztrácí...
Jako ti ptáci co odletí s podzimem
- Zem, studená, syrová
tak si mně vem! Vem si mých kostí!
bez lítosti...

V šeru utkaném dýmem z cigaret, kde váznou slova
- Znova a znova lovila lásku
Tam bral jí s sebou vždy do úkrytu lovec citů
před rozkvětem. Jeden za druhým...
Tam posbírala jako smetí zárodky dětí
- Chtěla je hýčkat, chtěla je milovat
Však co je hlad po lásce kde krajíce se nedostává?
I tenhle cit jí někam spadl...
Co tedy s životem?
-Prozoufat se jím?
Stáří se plazí jako ten dým z cigaret a alkohol jímá
myšlenky co mohlo být príma, kdyby bylo...
Není
- Ráno zas přijde rozednění
Klec zvaná žití se otevřela; z ní vyletěla duše
Netuší ještě co jí čeká...
Řeka bez konce, bez dne a bez návratu
- Jen život,jen ten je tu
dál a dál hladový po obětech a jejich dětech...