O prvním dnu adventním, neděli

 ...Nad krajinu kolem se snáší sšírání, večerní čas
zimní čas; Přichází chvíle rozjímání
než  přijde spánek; Co brání vlastnímu rozhřešení
po roce znovu se zpytovat?
Snad malost lidské duše ve  vesmírném obzoru
co se přebrodila dalším rokem
k této chvíli, aby mne přesvědčila

Není malosti dokud žijeme neboť jsme
předeno přenášející nás samé ve vláknech
vzpomínek...

Hvězda za hvězdou se rozsvěcí  krajinou
jakoby obloha osela nebe svícemi
nad našimi zemřelými; Dušičky pominuly...

Když se přebrodíme touto nocí
schopni milovat více než adventní dobou
 zase se navrátíme do doby počátku Narození páně
Ježíše Krista do budoucích dnů

Počnu také já nové naděje; Večerní čas,
-  ta dlouhá zimní chvíle adventu je opět se mnou
a já opět čtu si v duši co mne  minulo, a na co čekám,
Zdali je naděje v té vesmírné maličkosti součástí mého života?

 Zas je tu ta chvíle, kdy prostá novota voní novinami ;
 Ta unylá, snivá chvíle přemítání; Nebýt v ní sami
   v letokruhu budoucího života