úvaha, která přichází znenadála: Noří se do myšlenky a ta se propadá v básnění.
Je to meditace kam až propadá lidstvo v honbě za senzací: |
| |
|
|
Matka Zem se jedné noci poddala opět Vesmíru;
byla to noc nepokojná jako její srdce, které rozlévalo příboj
vysoko, vysoko k nebeskému souznění;
pleskal o skalnatý břeh a nemohl výš.
Zlobil se na svou mateřskou náruč
zatímco hladina vesmíru sestupovala
do jejího konejšivého klína.
Lidské plémě zabrané do svého žití nevěnovalo pozornost
stavu. Možná cítilo nepokoj,
ale oddávalo se životu, který neslo na svých bedrech..
Co je mu po neživotném?
Najednou se Zem rozevřela;začínalo svítat
To se vracelo slunce. Hřích byl dokonán:
Sutiny lidských důmyslů pohřbívaly těla a
a krajinu.Bůh viděl a mlčel.
Odsouzenci k novému životu začali sbírat zbytky
včerejšího života: Bůh stále mlčel
zatímco slunce putovalo do západu; jako by vše Bůh opouštěl.
Zatím krvácející matka polykala zlo,
kterého se dopustila krajina.
OBloha konejšivě přikrývala chaos.
Stojím na břehu rozhodnutí.
Jestliže by Bůh odešel, nastala by tma.
Zem, kterou vesmír obtěžkal ale čeká zas a znova
na jeho lásku: Nejdřív ale musí očistit své lůno od špatného.
A to my, lidé nikdy, nikdy nepochopíme. |
|
|
Žádné komentáře:
Okomentovat