léto budiž pochváleno:

Zaříkávací

Tady je louka

za ní les

v blízké dáli zaštěkal pes

Kam jsi to, človíčku

kam žes to vlez?Čas s bezčasím karty tu rozdává;

kdo spěchal brzy prohrává

kousek, pouhý díl svého života,

zbude z něj torzo jen,

příměstská flákota studených zákoutí,

zmatečných křiků.

Bez díků- nechci, nechte si.

Tady je louka, za ní les

a nedaleko utichl pes:

Jen sluneční kotouč dál valí se po obloze

zatímco bezčasí času stlalo lože...

Ptačí havěti, mám jí ráda:

Co je mi do tebe, ptačí havěti?

Vedeš si svojí;

znám jí zpaměti:

čiříš si kde máš žížal dost

na výsost spokojená ve svém konání;

či mi tu žaluješ švitořením co létání ti dá

než obstaráš svou domácnost hnízdečko velebíc?

Za chvilku mládež tvá bude mi típati co umí

víc a víc: Co je mi do tebe?

Smutno by bylo mi, nic než smutno

kdyby kolkolem to tvé štěbetání

od svítání do sšírání neodhánělo mi prázdné spaní

Jacques Février - Ravel (1971) - Miroirs - 03 - Une barque sur l'océan

příslib jen

...Jen sametový příslib jak chmýří pampelišky 
z výšky proletělo mou dlaní:přání........
a zavonělo svítáním: 

Zas nastal den lhaní; 

Arvo Part - Sinfonia nr. 4 "Los Angeles" - Secondo movimento - Schischkin

Z houštiny slov:
Ještě  nevyšlo slunce,
ještě se plazí stíny noci mezi tichem rozloženým stromovím vztyčené větve co paže odevzdaně čekají dotek paprsků nebe;
mlhoví plíživě ustupuje před svou zkázou. 

Začíná cvrdlikání a odečítá tmu co se propadá 
do houštiny, kde ještě dospávají slova; 
ta,která rozmlouvala s hvězdama

Má píseň jako jepice

Má píseň jako ta  jepice

proletí jenom tak obzorem

zajiskří, zapláče, zahoří

v pouhé nic rozprskne se

v čase, kde proletí

vnoří se do ticha

paprsky slovíček

utichají

 a v dálce svítá...

Vladimir Kush

Můj milý obrázku

Smutná jsem, když dívám se na tebe,
- máš unavené oči,
až zebe mně to zrcadlo,
propadlo se v něm mládí
- zdá se, o kráse která pominula.
Stáří tu splétá sítě. Snad?
Listopad ale také snáší úrodu
- zlatým listím obléká zem, svým pokladem
krásní jí skráně než z básní zimy začne
poletovat sníh,
- na skráních začne sedat...
Vplétat do tváří bude se jeho zář.
Říkáš -li:"Nepřijdu už nikdy víc"
upustil jsi pohled uvadající slunečnice:
- už nikdy více.....

To jenom světlo zhaslo
a víc nic,
to jenom nebe zavřelo okenice;
odcházím
nic více se nestalo
než málo zůstává
zdálo by se;
Za dveřmi vzpomínky,
záclona mlhavá;
-jednou i jí pak opustíš,
zůstává rozevlátá
kde byla jsem: Sama.
Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, život ti bude vteřinou, proletí tebou v hvězdný prach v krůpějích zvaných čas...

Don Williams - I'm Just A Country Boy - Rendition Country Simon

Setkali se spolu
v plenéru zvaném krajina;
On, mlčenlivý patron
a on, mlčící patron;
I dali se spolu řeč.
Ruce přítele mluvily,
dotek odpovídal hmatu;
Zatímco pomalu, pomalinku
tváří kamene začal prostupovat obraz
tvář sochaře se propadala dílem....
A řezbář nalézal svou pannu,
svého Krista, anděla i beránka
v stromě, který ustoupil člověku;
a básník do věků o tom všem psal;
Je Bůh, stvořitel
a svět je jeho dítě.
Kdo nalezl obraz, pochopil.
V síti času uvíznutý básník, sochař,řezbář..
tonou v hlubině tápání
a hledají se životní a neživoucí

chvilku jen, chvilinku, než láska přišla k nám, jenom co zlaté sluníčko si otevřelo krám, svůj zlatý krám. Tolik peněz nespatříš kolik slzí měla v očích, tolik perel nezlovíš co zněl její smích, když vedl jsem jí srdcem svým, to nespatříš to vím jenom já,to vím jenom já...

Bludné kořeny na druhou

Šla jsem lesem sem a tam, Karkulku jsem hledala:
Na obloze zlatý strýc strkal paže mezi stromy;
chtěl mě chytit, zdálo se mi.
Vlk tu nebyl, jenom klídek; modré moře nad hlavou.
Trávník voněl "Buď se mnou!"
Zval mě do své náruče.
Věděl, že hned přikluše šelma Spánek:
spolkl mě hned.
Bludný kořen, starý vševěd pod vousy se tiše smál,
když mě verši kolíbal...
"hajej, dadej v lesním spaní
vypravím ti povídání jak jedna dvě, Karkulka jde
v ruce nese košíček jahodových srdíček.
To měsíček červen usedl k nám
a já ti o tom teď povídám..."

Mozart - Adagio dal Concerto per piano nr. 23 - Paul Henry

Nic než klid mít: vstoupit nebesy
nad tento svět, proletět jím
až tam kam zapadají dny, dotknout se
minulých a zeptat se jich
zda lepší dnové přijdou:
výš; výš než hory, až nad obzory, dotknout se
zlata z koule, která nás provází
co hřejivá náruč; její obruč
vnořit doprostřed jezera:
A nad venkovské kostelíky
co sahají až ke špičkám lesa
přinést první kapky svěžího deště
jenom tak, omýt je; ještě chvíli:
a den se bude loučit; s pílí přitáhne černá opona:
Divadlo hvězd otevře se: poém začíná...

Oldřich Mikulášek/Mýcení

 Tak čisto v hlavě.

Tak čisto v srdci

Tak hole jako na Pálavě/

kde z holé skály zdi nahé trčí

Tam se i paměť vytíná.

A troška krve po řezu

Co jiného je mýtina

než hřbitov -

s pomníčky pařezů

 

Crepusculo Claro de Luna Debussy Twilight

Kde jsi , má lásko? hvězdná noci
Kde jsi? mlžné doteky
Kde jsi? hvězdný prach spadaný do očí
Možná až luna rozhrne mraky
vstoupíš oblaky par
má lásko;hvězdami
najdu tě vedle sebe schoulenou

Jsem jaká jsem

Neříkejte mi, že to nejsem já;
tvář v zrcadle tolik si podobná...
jen jsem navlékla na sebe vašich tváří
jak vplétali jste do mně svých osudů.
Jiná nebudu;až odejdu sami poznáte
...kdo jsem a kdo jsem byla: