Z houštiny slov:
Ještě nevyšlo slunce,
ještě se plazí stíny noci mezi tichem rozloženým stromovím vztyčené větve co paže odevzdaně čekají dotek paprsků nebe;
mlhoví plíživě ustupuje před svou zkázou.
Začíná cvrdlikání a odečítá tmu co se propadá
do houštiny, kde ještě dospávají slova;
ta,která rozmlouvala s hvězdama
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Jak je krásné
OdpovědětVymazatbýt chvíli sám sebou; ne čím nás nutí svět kolem nás být:
snít a říkat si: "teď právě JSEM TO JÁ"
To je velice zajímavá a krásná myšlenka. Vezmu si ji k srdci a pokusím se být občas sám sebou. Čítávám zde Tvé příspěvky, někdy jim rozumím více a někdy třeba méně, ale při čtení veršů je myslím důležité, když už tedy čtenář někdy nechápe, co tím chtěl básník říci, snažit se je pochopit po svém a umět si z nich vzít něco pro sebe. Ve výše napsaných verších mě zaujalo třeba to cvrdlikání, odečítající tmu, co se propadá do houštiny.....rána od jara do podzimu mám spojená právě s tím ptačím zpěvem, k mé představě o ránu neodmyslitelně patří. Miluji ten ptačí koncert, protože patří ke šťastnému a spokojenému probouzení. Příjemné ranní probuzení je stejně krásné, jako slastné večerní uléhání.
..je to tak: víš, Osho má krásnou citaci, že s večerem máme umřít: dodám, že tímto meditačním pohledem se propadnout do ráje, a ráno se znovu narodit: Možná, že se ten den opět nepovede, ale to vědomí, že se opět můžeme ponořit do ráje smrti a zase začít nově...Moc mi to pomohlo v mnohých smutných chvílích.
OdpovědětVymazat