v plenéru zvaném krajina;
On, mlčenlivý patron
a on, mlčící patron;
I dali se spolu řeč.
Ruce přítele mluvily,
dotek odpovídal hmatu;
Zatímco pomalu, pomalinku
tváří kamene začal prostupovat obraz
tvář sochaře se propadala dílem....
A řezbář nalézal svou pannu,
svého Krista, anděla i beránka
v stromě, který ustoupil člověku;
a básník do věků o tom všem psal;
Je Bůh, stvořitel
a svět je jeho dítě.
Kdo nalezl obraz, pochopil.
V síti času uvíznutý básník, sochař,řezbář..
tonou v hlubině tápání
a hledají se životní a neživoucí
chvilku jen, chvilinku, než láska přišla k nám, jenom co zlaté sluníčko si otevřelo krám, svůj zlatý krám. Tolik peněz nespatříš kolik slzí měla v očích, tolik perel nezlovíš co zněl její smích, když vedl jsem jí srdcem svým, to nespatříš to vím jenom já,to vím jenom já...
Krásná slova k zamyšlení...díky Jiřičko.
OdpovědětVymazat...jsem ráda:!
OdpovědětVymazat