pondělí 21. června 2010

Vladimir Kush

Můj milý obrázku

Smutná jsem, když dívám se na tebe,
- máš unavené oči,
až zebe mně to zrcadlo,
propadlo se v něm mládí
- zdá se, o kráse která pominula.
Stáří tu splétá sítě. Snad?
Listopad ale také snáší úrodu
- zlatým listím obléká zem, svým pokladem
krásní jí skráně než z básní zimy začne
poletovat sníh,
- na skráních začne sedat...
Vplétat do tváří bude se jeho zář.
Říkáš -li:"Nepřijdu už nikdy víc"
upustil jsi pohled uvadající slunečnice:
- už nikdy více.....
To jenom světlo zhaslo
a víc nic,
to jenom nebe zavřelo okenice;
odcházím
nic více se nestalo
než málo zůstává
zdálo by se;
Za dveřmi vzpomínky,
záclona mlhavá;
-jednou i jí pak opustíš,
zůstává rozevlátá
kde byla jsem: Sama.
Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, život ti bude vteřinou, proletí tebou v hvězdný prach v krůpějích zvaných čas...

Žádné komentáře:

Okomentovat