O stařeckých očích

Tam kde už nezbývají slova
hovoří oči a ptají se
Proč nás necháváte čekat?
Vždyť jsme vás dovedli do světa
a vy jste nás ztratili....

Jednou i vy už nebudete mít slov
jen vaše oči budou čekat...

O prvním dnu adventním, neděli

 ...Nad krajinu kolem se snáší sšírání, večerní čas
zimní čas; Přichází chvíle rozjímání
než  přijde spánek; Co brání vlastnímu rozhřešení
po roce znovu se zpytovat?
Snad malost lidské duše ve  vesmírném obzoru
co se přebrodila dalším rokem
k této chvíli, aby mne přesvědčila

Není malosti dokud žijeme neboť jsme
předeno přenášející nás samé ve vláknech
vzpomínek...

Hvězda za hvězdou se rozsvěcí  krajinou
jakoby obloha osela nebe svícemi
nad našimi zemřelými; Dušičky pominuly...

Když se přebrodíme touto nocí
schopni milovat více než adventní dobou
 zase se navrátíme do doby počátku Narození páně
Ježíše Krista do budoucích dnů

Počnu také já nové naděje; Večerní čas,
-  ta dlouhá zimní chvíle adventu je opět se mnou
a já opět čtu si v duši co mne  minulo, a na co čekám,
Zdali je naděje v té vesmírné maličkosti součástí mého života?

 Zas je tu ta chvíle, kdy prostá novota voní novinami ;
 Ta unylá, snivá chvíle přemítání; Nebýt v ní sami
   v letokruhu budoucího života

Buď v pokoji, má duše

Buď v pokoji, má duše
 dojdi požehnání
v cestě mého života
vyhni se strmým stráním
I růže ostny raní
a bodlák nese krásu
i kámen pro okrasu  staví stěny
Vyhoštění opouští domovy
aby v jiném domě zaseli zrn
plodům budoucím, stromy sadili
Na chvíli mračna zastřou i nebe
rozlijí déšť slzí krajinou
Mnozí zahynou, aby se noví narodili
Odpusť těm, kteří poranili i myšlenky
naděje okleštili
neboť budeš i ty vykoupena od hříchů
až budeme končit tuto pozemskou pouť
ty a tělo,bude mu spočinout
 až jej opustíme, odevzdáme v prach,
až na marách sečteme čím žili jsme
a čemu že patřil náš život...

Bože, dej mi odpuštění

Svítá další den
nad ránem žehnám se
s včerejškem co dal mi bolestí
 a co  radostí vzal
Pane Bože, odpusť mi život
který jsi mi dal
 a já mu neumím dát tvou sílu
spoutaná přízemností
schod po schodu stoupám
za tebou a prosím, odpusť mi
neboť přicházím k tvému milosrdenství
abych se probudila a rozdávala
svůj život pro radost
těch co po mně budou hledat
své viny

Není zde viníků, jsou dny a noci
určené koloběhem, který jsi nám dal
 abychom našli sami sebe, ódu pro radosti

Odprošení

Jít tak oblaky až, sama nevím
kam vede cesta, tak daleká
- Mrak za mrakem přede mnou ustupují
jako lokajové, plují dál
a nebe se rozestupuje do hloubky
zatímco se propadám
chtějící dojít až  k Bohu
abych se ho zeptala kdy naposledy navštívil
Zem, aby ji polaskal, na rozervaný klín
položil dlaň obrostlou životem
neb mi připadá, že spolu umíráme
a on nás, povýšený nevidí

prosím, odpusť mi kde hřeším...

O čase

Čas je veličina, která nejde vrátit
stále stejné vteřiny nás míjejí
a přeci nejsou stejné v době
kterou rozbíjí, každá je jiná
jinými skutky, zabíjí co stalo se
Také mi v čase měníme se
tím co bylo; stárneme
zkušenější? Nemáme co ztratit
a přeci hledáním se stále vracíme
najít sami sebe....

Ukolébavka

Pohádko má, nálado rozechvělá
když se zšírá a maminky počítají děti do spánku 

kolébky rozjíždějí se nebeskou plání

a za ní jak zlatí koníci hvězdy pospíchají k měsíci
pasáčku co do oken vstoupí aby nakrmil nás
splněnými přáními na které nezbyl za dne čas
zní tvoje něžná melodie maminek hlazení
a tátů spokojený oddech že obhájili teritorium
jak bájní rytíři hrady svých paní

I takové mohou být naše sny
když plníme si přání

Pane Bože..../Ježíši Kristu

Svlékali mne z těla
zatímco Duše bolela
steskem po Životě
krvácela z ran
že rána mizela
tma, která se rozevřela
vřela a pálila Svědomím
Odpusť Nevědomým
neboť neví co činí
když berou mi život
v žití mne opouštějí
tělo už svlékli
ranami pokropili nad hrobem
slzí; Jsou cizími už
i já jim odpouštím
- Stín, dřív nežli rozplynu se
 v čase, stanu se vším
kolem dokola jich samotných

Óda na radostné ráno

Kdybych se, radosti probudila
až ráno vyrojila by se oblaka, dávno tomu
z domu vzlétl by motýl, načinčán
- tleskám mrše noci co tiše ukradla mi sny
Jen zhasni, blesku, pláčeš mi na rameni
že noc jsem pohřbila,
aby napila se zem
- jsem motýl vznešený nad květem ze zlatých létavic, prstenců slunečních
Zní lehounký smích, mých křídel chvění
nese tě na rameni, mé ráno
blesk zhasnul, zapadnul
-  pláč noci, té mrchy se rozplynul v nulovou existenci
Tenčí se stíny, mávám křídly
potleskem zní jejich ozvěna ránem
jsem bezcenná, nic, jen motýl nad svítáním
- Ó, radosti ze vstávání, kde barevného mámení jsem pánem!

myšlenky mé, vy motýlové

Myšlenky mé, vy motýlové
z květu na květ přelétáte, pospícháte
nasbírat barev; zas bude zima


,

Léto


má svou tvář zlatou