Neplač....

Má lásko, neplač už, že nedoletěl k tobě poslední list utržený z naší dokvétající růže
Chtěla jsem ti ho dát do vlasů, až budu odcházet
Předběhl mne však vítr a odnesl jej na druhý břeh kam už za tebou nemohu
můj milý, milý, milý......

Milému

Ustřihla jsem si pramínek vlasů a dala ho milému,
zmizel mi, není už milého, odešel horami
pramínky z hor tečou stále stejným směrem
 a oblaka se proplétají stále jejich vrcholy, bez konce

vánoční

...zas už je tady tajemný čas
nebe plné hvězd, i tentokrát je bez komety
v kolébkách opět volají děti, že přišli na svět
další čekají na dárky, kupují lásku
nejstarší doufají ve spasení

Jak jde život?

I osedlal si poutník život sotva se narodil
a chtěl s ním letět nad oblaka
ne orat, vláčet brázdy, sít
Chyt ale špatný konec ohlávky
 a spadl do propasti
Ne ty, to já tě povedu
od hroudy k hroudě
budeme sázet, sklízet úrodu svých plodů pozemských
 I ztichl poutník, sklonil hlavu
Život je v právu, nasadil jho si na svůj hřbet
 a vykročil vpřed za štěstím
S ním den vydal se na svou pouť
měl zlatý věnec co pecen chlebový
a krajáč oblak bělostných mu nes

Bloud, chtěl-li tomu uniknout
Dojíti třeba nejdříve mu
 až doveden bude k sídlu hvězd                           

Ó, živote náš

Ó, živote, prameni vytrysklý z lůna
rozprostíráš se kol dokola   hledaje cesty k řece
-  potokem se staneš; omílá tě kamení jak běžíš životní poutí.
Nakonec moře bude tvá milosrdná smrt

vánoční

Sesedli k společnému  stolu, spolu podali si ruce
 a jejich srdce stejně jak svíce adventníé
svátečně plápolala; více že čeká je jistě
budoucích šťastných, společných chvil

Rampouch na střeše se něžně rozzvonil
- nebo že by se to zdálo v té stříbrné noci vánoční?
Sní každý z nás v písni, v koledě pospolitě zpívané
... Nastává její čas.

Klid a mír našim duším

Balada o padlé ženě

Umřela takhle zavečera
- jakého bylo že dne včera?
Pršelo? Sychravo? Běžná věc;
tak odívá listopad prosinec...
Byly Dušičky
- Plamínek maličký jejího dechu
nezahlédl nikoho pro potěchu, než že odešla
nic víc...
Svíce jí dohořela, zcela předčasně
- Jaké že nedošlo k ní přání?
Nakrásně snila; obyčejného citu,kdyby měla
brání jí osud...
Dosud sama, jediná v světě lidí
- Blízcí jsou vzdálení, nevidí.Co jim po tom?
kam že se ztrácí...
Jako ti ptáci co odletí s podzimem
- Zem, studená, syrová
tak si mně vem! Vem si mých kostí!
bez lítosti...

V šeru utkaném dýmem z cigaret, kde váznou slova
- Znova a znova lovila lásku
Tam bral jí s sebou vždy do úkrytu lovec citů
před rozkvětem. Jeden za druhým...
Tam posbírala jako smetí zárodky dětí
- Chtěla je hýčkat, chtěla je milovat
Však co je hlad po lásce kde krajíce se nedostává?
I tenhle cit jí někam spadl...
Co tedy s životem?
-Prozoufat se jím?
Stáří se plazí jako ten dým z cigaret a alkohol jímá
myšlenky co mohlo být príma, kdyby bylo...
Není
- Ráno zas přijde rozednění
Klec zvaná žití se otevřela; z ní vyletěla duše
Netuší ještě co jí čeká...
Řeka bez konce, bez dne a bez návratu
- Jen život,jen ten je tu
dál a dál hladový po obětech a jejich dětech...

z rozhovorů se svým tělem:

Moje záda, mám vás ráda, to vy víte
proč se na mne zlobíte?
Ty se divíš? Vždyť tak chybíš, když nás obnažuješ větru
jako by jsi neměla pro nás delších svetrů.
Svetry máš, a nestíháš, nedbáš svého těla
za to mi tě podáme z rána do večera....

Krčku, krčku, co ty chceš,že tak na mě hubuješ?

"Že jsi málo cvičila,když jsmi cvičit slíbila"

Však já dneska celý den s tebou, s hlavou hýbala.Co bych jinak dělala?

"Proto, milá, proto jen nejsem s tebou spokojen...

 

Měla hlava, měla ale náladu,

že prý nespí, zůstala prý o hladu

dobrých zpráv já krmí nedala jí

jenom splašků ať se nají

a tak trucovala

a spáti mi nedala

Pozdrav...

Až zavelí opět hlas slovíčkům, slovům pokládat se v básně
 bude zas krásně v chvílích s nimi vím;
...avšak já nebudu  s nimi: rýmy mi půjdou hlavou sami.
Já s vámi nebudu v ten čas.
 Přikládám ale polínko do ohně, v něm vrývám odkaz paní Poezie,
ať jisker od ní mezi vás se vlije, i mého srdce plamínek

Maminčina modlitba

Byla jsem prvním pohlazením, polibkem na skráních
tvůj první smích i první pláč jsem zlíbala
od mala hýčkala tvá rozbitá kolena, všechna tvá probuzení
zloby i prohry donesla k utišení

Bralas mne s prvním lokem mléka i s první lžící polévky
byla jsem s tebou, já a ty a kolem doma

Jsem první vrba tvojí zpovědi, možná i zlá
tím jak moc milující, tápám při bezesných nocích
nechci být zraňující

Vím, že mi odejdeš vím-li já kam
však stále čekám na tvé návraty, kdy budu s tebou
já a ty, třeba jen sedět a nic neříkat

Můžeš se u mne vysmát, vyplakat
jenom mne nenech opuštěnou před prahem věčnosti
jenom mne nenech zapomněnou
ať stále cítím, že tu jsi.

Živote...

Živote...
ostrovem jsi
kam vyvržena žiji
nevědouc
skrápějíc slzami
že zalévám skutky
po mě
co přijdou
sem,  najdou snad
zem
bohatší o mne
jak já jsem vysela
květů
snad plodných
snad plodících víru
v tebe

...řekls mi, že už můžu jít a otevřel jsi mi dveře
 klíč jsi odhodil do zapomnění
neměla jsem nic než tebe a snění
...mám kamej místo srdce

To je smrt?

...prázdno, nic, otevřené nebe
...bezbřehý obzor kam vstoupíš
...a rozplyneš se, a zanecháš pouze poselství
...kam se mám za tebou vydat

Od slova JÁ vede cesta k JSEM:

člověkem se nestane člověk jenom tím,že se narodí, musí být i doveden,

čili musí dojít až k zhmotnění:

Tělo člověka je obal, stejně jako u stromu;

jeho Já však žije v Duši,

stejně jako duše stromu v míze:

Sobota, pozdní odpoledne podzimní

Za oknem šeď se mraky vine
- už nebude to jiné; vše líné je
Jen vítr, rváč se žene ulicí
a rve  a trhá na potkání
- neubrání se listí zbarvené rezatou růží
chtělo by tančit, letět, neví kam
Zatím se snáší do skonání
- do louže chodníku, do silnice
Nikdy více! Nikdy více!

Z ROZHOVORŮ S TĚLESNOU SCHRÁNKOU

Krčku, krčku, co ty chceš,že tak na mě hubuješ?

"Že jsi málo cvičila,když jsmi cvičit slíbila"

Však já dneska celý den s tebou, s hlavou hýbala.Co bych jinak dělala?

"Proto, milá, proto jen nejsem s tebou spokojen...

 

Měla hlava, měla ale náladu,

že prý nespí, zůstala prý o hladu

dobrých zpráv já krmí nedala jí

jenom splašků ať se nají

a tak trucovala

spáti mi nedala

 

Marie Brožová- pastelková

vezmi žlutou tužku, namaluj mi slunce
- jeho zlaté vlasy rozhoď krajinou
Pastelky prominou,teď  vezmeš modré z nebe
kousek sebe, úsměv dítěte
A už si můžou s tebou hrát na malování
- jenom tak, sypat barvičky

Bóže, ten svět je maličký a tolik něžný! 

Hurá do školy:

Hola! Strýčku září!  Jakpak se vám daří?
Vrátil jste se z výletu?
Celý rok jsem odpočíval, inspiraci sobě sbíral
A teď, milý školáci pustíme se do práce.
Já vám rozdám barvičky - žaludy, kaštany, jeřabiny
Vy mi je za to spočítáte, přečtete o nich
Konec psiny; Teď pošleme letní čas na prázdniny!

z šatníku Blanky Madragi

To v zemi královny Mab  na hebkém, mechovém polštáři rozsypaly víly své perly
do nich vklouzly červánky a nebe se v nich svléklo ze tmy
zlaté prstence probouzejícího se slunce je uchopilo
 a odneslo švadlence celou tu krásu na svých oblacích
ta vše opatrně snesla do svých nití
 a dala se do šití

Z odkazu Jany Kratochvílové

inspirováno:

život je píseň letící k nebesům

má tělo z mlžných par

duše je skála čelící našim snům

co jako příboj na ni dorážejí

a rozbíjejí se o skutky....

ahoj,prázdniny

 Hola hola, škola končí, zvonec, dost...
Zase jsou tu prázdniny nám všem pro radost!
Červenec  jak srpen jahod nasypává do úst, na talíře
Obloha si s vodou hraje na malíře
Dva měsíce pro legrace, klučičiny, kočičiny
Nehrozí nám žádná práce, jenom lotroviny!
Kdo si nebude hrát, bude v koutě jako slepá bába stát!
Už je to tu, čas prázdnin je v rozletu!

Vzhůru na prázdniny!

Bratříčku červne, dávám ti vale, teď příjdou tví rozmarní bratři
-červenec, srpen si říkají: měsíce jak se patří: plní slunečního míče ,
teplých vod pro koupání a lesů a strání stvořených pro  létání

 ... a školáčci šťastně volají : "Prádniny! Už jsou opět s námi!"
Červenec se srpnem  sálají radostí; štědře nás oba pohostí, jak se patří, rozmarní bratři

...začíná doba  her a smíchu. Na známky z vědomostí začne padat letní prach
"Joo, teď je čas jiných učeností;"mávají na nás letní dnové

...jsou ale pěkní vykukové;  v znamení mají pohádkové noci plné hvězd
 a dny mají plničké toulání, neznámých cest, objevů, dovádění a lásek pošetilých

Je léto,čas malin zrání.....


...Bratříčku červne, co jen ti dám na rozloučenou?
Jahodů vůni, rybníků stříbrných
v nich pletenců ze slunečních paprsků, luk a strání s vůní prvně pokosených trav

...Za rok nashledanou,příteli červne. přijď zase mezi nás
Buď zdráv!

Básník Ticho

Řekni mi, vteřino
 - jsi jako mýdlová bublina, co spolkla nebe
  a  hraješ  duhovýma barvama o čas
- řekni mi: Ležící na talíři světa
Slova mlčí, nechtějí se mi vyznat
 kudy je vedeš
- řekni:

To básník Ticho maluje scenérii
- míchá barvy slov a rozpouští tě do nich
 jako duhové balónky

Marně natahuji dlaně; už doznívají


A  srdce si zpívá, dotkly se mně!
padající okvětní plátky zvaná slova

sčítání

Má duše - tuláku, který pospícháš
a bloudíš v závějích  vzpomínek
jsi Chaos; pramínek slov, která plynou kolem
našeptávají co by bylo kdyby
A ty, zvědavě toužící za nimi spěcháš
nechávající mě čekat na návrat Rozumu

Násobením skutků odečítám ztracené chvíle
...výsledek?
Někde tam jsi schovaná v svém spěchu

Klín

vnořeny do sebe čekáme doteky
 chci je hladit  laskající

 - a rozevře se květ -

dvě propletená těla
budou hladově sát budoucnost

Nechtějte  po mně, abych zatemnila slunce
- talíř, kterému se rozsypala na zem kuřátka
- nejdříve zimu opustily družičky zvané sněženky
- ta, urousaná blátem vlekla do ztracena zbytky lońské krásy,
-byla studená, tvářila se nevlídně
- potom nebesa navlékla moře beránků a začala je pást
- zem ještě zemdlená porodními bolestmi jara neměla dost trávy
- všechno začíná odznova, i jaro
-nechtějte, abych zatemnila slunce
- rozsypalo loukou zlatá kuřátka a vytahuje petrklíče
- otvírá zem svým hřejícím klíčem
- nechtějte více zatemnit slunce!

Hádala se duše s tělem

Hádala se duše s tělem
"Kam mě nutíš? Do stárnutí?"
"Přejdeš jenom most, bude všeho dost"
"Hloupost; není nad mladost!"
"Jak si přeješ. Poznávej,
že v životě není hej."
"Nač plakati nad rozlitým mlékem;"
Utěš se, či klidně pukni vztekem."
"Co chceš máš."
"Tuž se; až moje oči zapláčou, že rozum schází."
"Nedám vniveč  jich,
jenom  ať že smích prochází se v žilách mých."
"Proč jsi ztichla v povídání?"
"Ty se ptáš? Je přec čas na spaní, nabírání sil a krásy.
To ti sluší."
"Pravdu díš. Tak spi blaze, dlouze, věčně...
Až se jednou probudíš, snad pochopíš mně."
"To si piš!"

maličko spát:

Sny se mi sypou polštářem

jsou jako sněhové vločky před bouří,

co jim rozvíří sukének bělostných

v stříbrobrostříbrný svit

...A s ránem  pryč odchází třpyt z očí,

rozpouští se v  pouhé pramínky slzí

mizí

přívaly do zapomnění běží strání z oblaků

Co se zdálo? Dávno tomu

jen mihnutí zázraku....

Roman Szpuk foto/ cestami zatoulaných duší

 Na břehu cesty jdoucí do ticha jen listí žloutnoucí zasychá

a posekaná tráva

ještě zrána plná rosy:

Kdo jsi, člověče v hrdopychu zvaném lidský věk?

Emblém kříže, oprýskaný náhrobek a čas

tu pospolitě srůstají

Neptají se nás jakéhože stáří nás pohlcuje dech

Po zádech země plazí se mech a břečťanový šál

Zarostlo snad zde vědomí časomíry?

Ne: jen odvažuje po svém: jaro, léto, podzim zima

skon a nový růst k oblakům je smírem s nebesy.

 Neboť oblaka, ti jediní, svobodní plují oblohou 

a nechávají nás napospas hledání své tváře...

Namaloval beránka:

Byl jednou jeden Malý princ a ten rád snil:

a byl jeden přítel veliký, ten sny mu vyplnil

namaloval mu beránka, beránku otevřel krabici

aby hned jukl na prince čísťounce, bíle se smějící

Pojďte pane malíři, budeme si hrát 

postavíme šlehačkový hrad na kopci z jetelíčka

pod ním poteče říčka maminčiny smetany

 a porostou tam akáty a čtyřlístky pro štěstí.

Jeden dáme, beránku malíři Jiříkovi, ať se mu sladce spí!

Ondřejovi Suchému/ pozdrav od myšáků myšákům

původně měla být medicína naordinovaná večer, ale to už se spalo:
 
Potkal myšák myšku spěchající: Kam že letí? 
Honí Čas, vlakem, metrem...,
 zas a zas jí utíká jeho nit. 
Snaží se jí polapit
než jí zdaní podle lidí:
 Myšák na to; ať se stydí celá paní myšáková,
 do své díry ať se schová, 
než že  to lidské danění je prej myší šmejdění.
Co těm hloupejm lidem drobků chutných padá! 
Jestli chce, tak ať se klidně přidá;
Ráda! 
K popelnicím od Ježíška každý dle gusta si získá!!

plameny

Ach: vy hříšně ladní tanečníci v éterických řízách šplhající plamenem svých těl až k nebesům 
a jiskrnými zácchvěvy vysílající tajuplnou morseovkou píseň o teple, o žáru, o shoření....
"tsssss "zní večerní tmou 
zatímco na zem dopadají umírající uhlíky...

Živte je, přiživujte lidé!, ovinou vás a spolknou svou stále víc mohutnějící silou krásy...
než i vy v nich uhoříte touhou stát se jejich těly

Až přijde čas:

...až jednou budu v klidu spát chci také mezi nebesy, 

kde ticho chrání krajina před běsy lidských záští:

Ať třeba na mně prýští déšť
ať  bouře oblak blesky  rozpíná, 

mně vadit nebudou
jen když krajina bude bdít nad mým snem, 

vonět domovem a  zakáže vstup lidské zášti

té za života bylo dost.
Ať třeba déšť si prýští, obloha blesky metá: 

chci v klidu sen svůj věčný spát 
zde, v údolí tichem zapadlém
oddána s věčností  těchto  zdí...