http://www.youtube.com/watch?v=1SuBFWsHX_U
Federico Garcia Lorca	DQ

spi, má dušíčko,jen klidně spi
však se k tobě zas navrátí
bílý den
až se spolu rozejdem
zase nám zamávají větve
stromů z aleje,
za ní možná náš domov je;
Vrátím se pak zcela sám /
tebe tam  pak ponechám;
budeš tam , duše v  klidu spát
a já budu jen vzpomínat;
Měl jsem svůj domov rád
než mi hho sebral kamarád
ten co se stáří nazývá
do dálek si nás vodívá....

K adventnímu rozjímání

Budiž světlo našim dnům zbloudilým

kamkoliv vkročíme

prostřený stůl ať čeká;

věcmi co zbytečné jsou ať nejsme slepí,

hluší nebuďme slovy co prázdná pominou

a řeka nadějí ať zaplněna je po okraj

až pít z ní budeme žízniví.

Nezapadnou skutky v nečinnost,

neboť před námi je ráj:

Skutek i host vítán bude

                                                        kdo v  klidu a  míru povede nás  dál....

Psala jsem životu;

psala jsem životu, kudy vede

šedé myšlenky; 

mlhou se halily

než opila je slova básníkova

a začala malovat nebesům křídla;

jihla, když plakala na zem.

Rázem řídla mlha

 a den rozevřený jako okenice 

vstupoval do očí,stále  víc a více

šeptal:tady jsi doma!

Barbaři/ Jaký jsi vlastně, Živote člověka?

Věky jsi šel, krvácel,

rodil ses,

umírals,proplétal ses

přírodou jako stvol liány;

bezbranný vynalézáš

zbraně

na něž pokládáš sám sebe.

Zebeš, když nenávidíš;

vzápětí se stydíš 

sám 

za svou tvář 

Samotář? Ne!

V skutku milující,

hledajíc cestu k lásce

šlapajíc po všem co míjíš;

Však miluješ

a sílíš; Kam až

dojde tvé séměPověz!

Neb já tě provázím.

modlitba za lásku, která nemůže zestárnout:

http://www.youtube.com/watch?v=UuETIa18a1Mhttp

Milý Petře tam v nebeských výšinách: všichni jdou za láskou, a já se modlím stále tvojí modlitbou: možná mi právě vrací Bůhlásku, kterou jsi s sebou vzal. Vychutnal jsi ji do dna pozermského? Kéž je ti věrná v nebesích. Máš tam svou krásnou ženu:

a zde jsi zanechal verše, které jsem ti předala v jedné z posledních možných setkání.

Tudíž ti je opakuji:Milý kluku duše něžné a zranitelné, který jsi nestihl zestárnout a zatrpknout....

Můj milý, je to tak:

svou lásku jsme nedomilovali

v pokoji číslo 26.,

modlitbu za lásku

jsme v něm postráceli;

chodil jsi po špičkách

 a Ester, židovská dívka vyprávěla,

o náhrobním kamenu tiše pěla;

povídej, jenom povídej

hvězdička blýskavá nás provází;

víme oba, že nevíme

kdy přijde to děvče; je ještě dítě;

kolik jí jenom může být?

Tak sedm prázdných dnů vstoupilo mezi nás

a Hadith se ti do snů plete

jak dívka z perel

 a holka s bílou halenkou;

jdou tiše všechny spát

do vzpomínek, plamínek,

který poví

co je to láska?

Lásko, zdalipak slepá jsi?

Má lásko, cožpak slepá jsi snad?
Máš ve svém znaku vinohrad,
kde hroznů tvých můžeme sát;
ty ale ptákům nalétat dovolíš,
připustíš hrozny ty vyzobat
Co zbude nám? Z mízy nových hroznů
dáš,dozrát, nabobtnat
Proč lakomá zdám se, 
když sama ochutnat chtěla bych 
a poté rozdávat těm, kteří žízní?
Ptáci svobodní tvou přízní ví,
i oni hladoví

sněží, sněží...

..sněží, sněží; 

bělostné baletky 

běží krajinou,

vítr je drží v náručí,

učí je tančit

po střechách ,

po stromech v aleji,

chodníkem, silnicí...

znavené sedají na čepici,
do vlasů vplétají se 

kolkolem

všude se houfně  sesedají,

a poté už jenom čekají,

že snad konečně roztají

vždy, když mně lásky opouštějí

pláču do polštáře,

aby nikdo neviděl

mé prázdné tělo, duši nabytou k prasknutí;

Kdo by záviděl

vše co mně opustilo?
Chtěla jsem létat jako pták,

jak motýl ze štěstí na štěstí,

lásky mé byly jako drak,

ryly mi bolesti do pěstí

_tisknu je, svírám,

duši si rozedírám do výčitek;

V hlavě mám smutek

Kam až jde moje vina?

Jsem příliž líná milovat?

Či příliž poutám touhu vytrvat?

Mám krutý hlad po věrnosti;

zatím mi zbývají jen holé kosti;

chci -li je vyměnit

jsem bita...

nářek opuštěné milováním:

Moje ústa tak pustá po políbení žízní,

vody v Nilu je málo, 

málo se urodilo i klasů milostných;

mám čekat sníh,

trýzní až ledový schladí rozpálenou zem mého těla,

dá vláhy dotekům.

_ To chtěla bych

až Orgie vášním znovu vryje nová koryta pro smích.

Dá napít vláhy nadějím, 

že ještě rozkvetu, znovuzkrásním,

budu podobna těm nejjemnějším básním

 _ Pak podám ti klín svůj

co pohár vybraných pochutin a slastných vín....

Krajinami s Romanem

cestou necestou poutník jdoucí se zapomenul v závětří domoviny;

kde nic tu nic,

jen stíny slunečních oblaků, 

mezi nimi nebeská pláň, 

stromy zapomenutý 

a vrásčité úhory.....

někde tam sestoupila obloha, 

ptáci vzlétly, aby uvěřili, 

a teď celé hejno postupně letí k její hladině. 

Jen alej topolů 

nepohnutě čeká než spolkne ji sluneční řeka

...a  soutok cest se již  slévá do zátoky, 

kde svléká se den, 

hladina polyká sluneční kotouč; 

němé tváře hradeb na skalách jen trpně přihlížejí 

jak že se vše bortí do noci....

kýč mystika:

otevřelo se nebe, rozevřela se zem,

mezi kopce a údolí dojde ke spojení nového probuzení dne.....

čekání

kdo oblékl tě, životné tělo......

kdo oblékl tě v pannu, měl rád

tvé tělo nepoddajně tvárné..

nejdříve tě rozřezali,

poté dali napospas

řezbářskému dlátu,

které se vpíjelo do záhybů letokruhů,

vůní háje značených.

Nehybná melodie tvarů stoupala do myšlenek, až stanula panna;

To ona si teď mlčky vypráví

s básníkem dřeva, který vtiskl bezejmennému řeč

poezie

Srpnová růže/od Romana Szpuka

Můj Malý princi: zatímco toužíš namalovat beránka jdou oblaka rudá od slunce snad spát; už zlátne obilí; úval zarostlé meze se lehce chvěje dotykem vánku: Takové ticho před bouří: Nebude?Bude? 
Nebe je rudé, ukrývá modrá oblaka jak opona. A zlatá růže zvědavě vystrkuje květy: Přijdeš? Nepřijdeš na její planetu ve svém snu, malý princi? 
V popředí pole už nejspíš pokosili. Kde jsi v té chvíli? Zlatá růže žádostivě voní. Ukloň se pro ni,.....

...až z hvězdných sfér:

...na zem dopadá hvězdný prach, který se ukrývá ve hvězdách. 
Tajemství zrodů ukryté  v náruči nejen květin a stromů; 
Co mi vůbec víme o tom velikém tajemství mikrokosmických částic, které se objímají ?: 
nebe se zemí splívá v prachové částice;


sníme, když se díváme do nebeského megakosmu. Zrod a zánik. 

Sekunda je v něm obsažená a my jí nedokážeme zachytit. Pouhé foto; jenom tak málo zbývá z přerodu jedné chvíle. A přitom je v ní vše co se stalo právě v té mikrotečce - vteřině rozpracované na okamžik........

...a rostou spolu, spletení v jedno tělo, vzpínají větve, olisané časem svého stáří. Kde zůstali ti, kteří viděli prvně jejich prolínání se? Věčnost...spojení , propletení osudů. Jak symbolický je odkaz, který roste v tom jednodvojakém těle! A prázdné větve se zdvíhají nadále k nebi. Už jim asi nebude dáno olistit své nahé údy. Přesto trvají...

Září

vaří vůni tlejícího listí; ostrůvky borůvek řídnou od zeleně, prosvítá mech a vřes; jehličí chřupe pod nohama stejně jak ohlodaná kůra poražených stromů: Les;
A co zahrada? Dotváří ovoce do barevných skic a také ona zdobí listí barvama. Květy listopadek rozevírají svá poupata, zatímco jiřin vytvářejí pslední kytice rozvinulých hlav než je spálí mráz.
Zahradníci sčítají úrody a leckterý záhon je poznenáhlu obnažen rytím. Jako strniště ubylá po obilí ještě včera zlatých polí. 

Inu, je tu září, brána do podzimu, svléká čas  k zimě:

cestou zapomenutých lásek a prvních polibků:

uvadající tráva rozbujelá do zapomenutí;
tudy šel člověk, je to delší čas;
ten, který tudy kráčí nyní vzpomenul si;
někde tady zůstaly první polibky roztřesených milenců.
A ještě včera, dnes tudy kráčeli novodobí zapisovatelé historie své lásky.

Jenomže:

Jaká že bude jejich krajina vzpomínek?
Zarostlá tlející trávou
kde kdysi voněla louka stera kvítí se jim nerosvítí;
až posečou, nově vyroste novým milencům
jako kvetla tenkrát nám...
Bláznivá,
jedna z úpatí hor Krušných

strom coby součást městského člověka

může mít hodně podob:
je o tom jak člověk ve vedení města oceňuje jeho život:
jední z důkazů úcty je i Kadaň v létě 2009.
Ano, zde se člověk zachoval lidsky:

JAK TAKÉ MŮŽE STROM DÁL ŽÍT:

je to tak:milovník přírody, stromu zvlášť dokáže ocenit jeho vlastnosti. Proto hned stromu nebere život.
A strom se umí odvděčit:
Kdo jiný by dokázal tak zvláštními tvary svého těla/kmenu rozdávat poselství, že je?, Že žije stále ještě vedle nás přítomen?

káकेली strom

Řezali stromeček,řezali dohola,
stromeček tichý byl, jen smůla plakala,
plakala smůla za větvemi,
které se potichu snaášely k zemi;
Jaká to pohana pro člověka,
když stromek umírá, člověk tu čeká?
Člověk co povýšil svůj život nad jeho;
Kdo stínem zakryje, větvemi ovije?
Jen beton studený jak lidské srdce je....

JÁ - STROM

Kdo už si vzpomene kdy, že jsem zapustil kořeny:
kolem mne šel život aniž by si všímal, že jsem; pes, který si vepsal značku,
milenci, kteří se choulili v náruči mého stínu,
poutníci, co v něm usedali, stejně jak staříci, aby si povídali,
kluci co kolem pobíhali občas napsali vzkaz;
co nejjemněji vryli kus svého srdce do obrázku,
tak vyznávali lásku děvčatům, a ta jim stejným oplácela.
Občas hřměla bouře a blesky,
vichry mi cloumaly větvemi, občas mi leckterou ulámaly,
sněhy co spadaly do koruny  bývaly těžké;
ne vždy je unesla ta která větev, má bývalá,
i zaplakal jsem smolných slzí.
Brzy s jarem se do koruny navraceli ptáci;
to bývalo veselo, to bylo štěbetání!
To ještě kluci hráli kuličky, honili káči kolem mne
a nedaleký šuměl  nade mnou  les
Kde jsou ty časy? Jako dnes
Zdalipak vzpomenou pamětníci,kteří jsou?
Tolik, tolik životů lidských prošlo kolem,
tolik času kvapem utíkalo dál!
Jenom já stojímdál blízko kostela, modly to konů lidských
tichý pamětník věcí světských jak bůh mi předeslal...

.....

hradbami ticha kroky dýší,
spí v hlubokém temnu nový den;
jak vánek šepot přelétává;
to se stává, když nejde sen....

stulit se k větru prochladlému
stejně jak měsíc nastuzený
co v korunách stromů rozechvívá
náš hovor tichem přesycený....

je večer, pozdní večer

..pohoda? Odmítá nám ji okolí přiznat?
Nu což, stulme se k těmto řádkům:PŘÍJEMNÝ DOBRÝ VEČER:

usedá motýlek do tmavých kadeří
pasekou z červánků můry se honí;
...a příšera noc, temná a hluboká
ukryla v hloubi své spícího člověka